Letošní 8. březen, Mezinárodní den žen, prožíváme ve stínu boje žen, které se snaží udržet si život po katastrofě ve stanovém městečku zřízeném izmirským metropolitním magistrátem v Hatay. Ženy, které přežily zemětřesení, tvrdí, že to měly velmi těžké časy, a snaží se přežít s vírou, že tyto dny zůstanou pozadu.
Ženy žijící ve stanovém městečku zřízeném izmirským metropolitním magistrátem v Hatay mají letos 8. března smutný Mezinárodní den žen. Metropolitní magistrát Izmiru prostřednictvím Centra holistických služeb Key Women's Studies podává pomocnou ruku ženám v regionu a poskytuje nejlepší podporu při hojení jejich ran.
„Očekáváme, že se vše vrátí do normálu“
Navzdory obtížím, které zažívaly, ženy, které se držely života, vyjadřovaly své pocity následovně. Nuray Sökmen: „Ať to Alláh nikomu nedá. Žili jsme, nikdo by neměl. Naše domy byly zničeny. Naše děti byly uvězněné pod troskami, ale naštěstí přežily. Snažili se nás podpořit, Bůh žehnej. Moje žena je stavební dělnice. Momentálně nezaměstnaný. Očekáváme, že se vše vrátí do normálu."
„Jak hezky jsme si žili, měli jsme teplý domov“
Süheyla Sökmen, která žije ve stanovém městečku se svou dcerou Aryou Nur Sökmen: „Zemětřesení nás zastihlo už vestoje. Při prvním zemětřesení nedošlo k žádnému poškození mého domu, ale při odpoledním zemětřesení byl vážně poškozen. Velmi špatný den. Není to situace k životu, nedej bože, aby někdo žil. Mám smíšené pocity. Snad to brzy překonáme. Jak dobře se nám žilo. Měli jsme doma teplo, čekal jsem, až se manželka vrátí domů. Ta bolest je něco jiného."
“Nemohli jsme dostat naše věci z domu”
Seniye Bük: „Každý byl ve své práci ve své moci. Nyní není ani práce, ani moc. Z domu nic neodešlo. Co budeme dělat, co budeme dělat! Majetek patří Alláhovi. Nemůžeme pustit, Turecko je naše. Kamkoli jdeme, tam už je smrt. Řekli jsme, že bychom měli zemřít tady."
“5. února jsme šli večer spát, ráno jsme se probudili s katastrofou”
Nuray Tosun, který musel po katastrofě žít ve stanovém městečku, řekl: „Měli jsme velmi dobré životy, i když nebyly dokonalé. Šli jsme spát 5. února a ráno jsme se probudili s katastrofou. Nevysvětlitelný. Byli jsme lidé opékaní ve vlastním tuku. Teď bydlíme ve stanech. Kéž je Alláh spokojen s těmi, kdo dávají, my jsme rádi, ať je Alláh také spokojen. Dostáváme také teplé jídlo. Snad tento den pomine. Nemáme žádné ztráty, máme z nich útěchu."
"Bůh chraň někoho"
Oběť zemětřesení Tuğba Karaver: „Procházíme těžkým obdobím. Nedej bože komukoli. Naše děti a my jsme byli velmi zničení. Být bez domova a žít ve stanu je velmi těžké. Na kontejnery chceme přejít co nejdříve.“
"Naše dny trávíme pláčem"
Fatma Hatip uvedla, že nemá manžela a její tři synové žijí v různých městech: „Dny trávíme ve stresu a pláči. Zemětřesení se čas od času stane, velmi se bojíme. Prožíváme velmi těžké dny."
Aynur Çalar: „Je velmi těžké žít ve stanech. Nedej bože komukoli. Mám 6 vnoučat, nemůžu pro ně nic udělat."
Saniye Çalar, která žije ve stanu s postiženým synem, snachou a vnoučaty: „Všichni jsme v jednom stanu s 8-10 lidmi. Kéž je Alláh spokojen s tím, kdo dává kousek chleba."