„Cestovali v dobrých a špatných vlacích. Ve vlaku zhasla světla, když zastavili na nádraží. Někdy čekali celé hodiny ve tmě na vlak přijíždějící z opačného směru... Byli ochotni přijmout vše. Bylo jim trapné říci mladému novináři, že nemají adresu. Kdežto mohli ukázat vlak jako adresu. Jak to, že je to nenapadlo? Stejně jako člověk při setkání z domu odchází ze své nové adresy do svého starého domu…“ (Tutunamayanlar, 715–6) Když jsem v roce 1996 absolvoval univerzitu, podnikl jsem svou první cestu na východ země – za Yalovou pro Istanbulita, vlakem. Tento noční výlet, který jsme spolu absolvovali na stejnou univerzitu – a sami jsme vyhráli – a po letech se znovu setkali ve stejné pustině v Londýně s kamarádem ze sousedství, byl vlastně počátkem jakéhosi bezdomovectví. Po letech si to uvědomíme. Proto nás nenapadlo, že bychom mohli ukázat noční vlaky, ve kterých jsme bydleli, jako adresy, když jsme se během studentských let stěhovali z jednoho domu do druhého.
Na těchto cestách bylo třeba pečovat o některé podrobnosti. Podle zkušeností ukradených z našich minulých zkušeností by noční vlaky byly v zimě velmi horké a v létě velmi chladné. A byl pevně povzbuzen a ospravedlněn se silnou vírou, že se země v některých věcech nezmění navzdory uplynutému času. Tenké spodní prádlo v zimě a jarní bunda v létě si vždy udržovaly své místo v našich taškách jako nepostradatelné pro tyto cesty. Tyto cesty, spolu se všemi ostatními detaily, by zanechaly sediment připomínající záhadné obřady. Když vlak ve tmě v noci odjel z Ankary, bylo to, jako by byly zavřené dveře, v místě, kde neproudil čas, byl zřízen chatovací náměstí, a to by šlo do Istanbulu v prvních světlech dne, kdy dostalo tajemství života z naší problematické bezdomovectví. Kadıköy-Karaköyho trajektová expedice nebo procházky mezi Kızılayem a Garem byly obřady pro tuto cestu na prahu. Na každé cestě se člověk o stavu bezdomovectví dozrával a naučil se vytrvat.
Kvůli sedimentu, který mi zůstal během cesty, jsem se během svých deseti let v Ankaře vždy snažil vzít noční vlak k tyranům mezi Ankarou a Istanbulem. Anatolian Express byl preferencí naší malé kongregace ve snaze o stejný sediment. Vlak odjíždějící na 22.00 byl časově náročnější než levnější a levnější East Express - skutečnost, že jsme v hodinu 18 koupili trasu Ankara-Istanbul. Na druhou stranu je Fatih Express v 23.30u hektičtější, než je nutné… A jak to říci, bylo to o něco více střední třídy. Protože to byli ti, kteří chtěli usnout, jakmile nastoupili do vlaku, dorazit na okamžik do Istanbulu a před námi - a samozřejmě byli ochotni zaplatit rozdíl za tento luxus. Poté, co jsme opustili naše tašky, strávili jsme většinu cesty v jídelním voze a pokračovali jsme u stolu, dokud nás neprošel nejbližší Fatih Express.
Zdálo se, že mezi sborem bezdomovců a ostatními cestujícími byla implicitní smlouva, která se objevila na pokraji cestování v noci. Některé z našich smutných a optimistických stavů, které by ve svém zátiší možná nesnesly, pohltilo během těchto nočních výletů zamračené obočí zastíněné uprchlým úsměvem. Koneckonců, všichni jsme věděli, že jedné noci ve vlaku otevře cestujícím zvláštní prostor bez zavedených objednávek. Někdy jsme se shodovali s kamarádem našeho učitele na základní škole, kterého jsme zaváhali, cinkli jsme brandy sklenicí a někdy jsme na stole hostili přátele z Eskişehiru. Někdy…
***
V této zemi jsem se nejvíce cítil jako doma ve voze Anadolu Express. Z tohoto důvodu je 6 zbaven těchto cest, které mě nejvíce ohromily, když jsem se po ročním oddělení vrátil do Ankary. Náš nadčasový prostor byl obětí těch, kteří měli hroznou estetickou chuť k nejrychlejšímu mechanismu všeho druhu. My, všichni včerejší cestující, bychom rádi viděli, že vzdálenost mezi Ankarou a Istanbulem je kratší než jedna noc.
Ale možná ... Někdy je to jen sen nebo vše, co jsme měli ... Nyní, při pohledu z okna vlaku ...
***
Nechte je sledovat, což se pravděpodobně nebude shodovat s výjimečným místem cest nočními vlaky ve společenském životě země.
Haluk Sahin z jeho cesty do vesnice, kde se narodil se svým otcem v 1989 hikâyeleştir bolestivosti Return román z doby bronzové na tamto tím přizpůsoben do kina v roce 1993 stejný název, film 1930 od sebe v Turecku v 1980 poslední noc výlet připomenout jeho zemi byl v kontaktu se stále aktuálním krevním tlakem ,
Dalším filmem je méně známá cesta. 1992 na 4. Ve filmu Meliha Kançelika, který vyhrál první cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Ankaře, sledujeme pět lidí, kteří se společně scházejí v kompartmentu a společně se nad tím diví. O půlnoci se vlak zastaví se stanicí „neklidu“ se všemi hodinami. Momenty 11 Září je noc, která spojuje 12 se zářím.
Autor: Besim Can
Buďte první kdo napíše komentář